Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie

6. 4. 2009

V různých kultůrách

Historie psů v různých kulturách:
V hrobkách faraonů starého Egypta se často setkáváme s vyobrazením faraonského psa. Má podobné znaky jako psi dnešní doby, které se během celých tisíciletí o mnoho nezměnily. S hlavou faraonského psa je vyobrazen bůh Anubis, tj. bůh podsvětí. Centrem kultu Anubise bylo město Kinopolis, což bylo město psů. Psi a jiná zvířata byla v Egyptě zbožštěna. Podle svědectví krále Herodota, byl při úmrtí psa v egyptské domácnosti vyhlášen smutek a pán domu si trhal vlasy. Tělo psa bylo mumifikováno. Mumie psů však nacházíme jen málo, mnohem více bylo mumifikováno koček. V egyptském folkloru hráli psi nemalou roli.
V zemích starého východu, např. v Asýrii, najdete vyobrazení velikých psů mastifů, kteří se chovali pro lov a boj. Na jednom z reliéfů, který je dnes umístěn v britském muzeu, je vyobrazen král Aššurbanipal s mastifem. V Iránu, Indii a Mezopotámii byl kult psů stejný jako v Egyptě. Anubis a jemu podobní bohové se psí hlavou chránili království mrtvých. Čtyřoký pes chránil občany Mezopotámie až do doby, než jejich duše přešla most do podzemního světa. S obrazem tohoto psa se spojuje i tříhlavý pes Cerberus.
Ve starém Řecku a Římě měli psi značný vliv. V Homérově Odysee byl starý pes Argus jediným, který po návratu Odysea domů na rodnou Ithaku poznal. Je to první příhoda psí věrnosti, která je popsaná v literatuře. Specifickou úlohu měli bojoví psi, kteří byli mohutní, útoční a nebojácní. V armádě Alexandra Makedonského vždy zaujímali přední místo. Velice byla ceněna také lovecká plemena psů. Na počest loveckých honících psů bylo pojmenováno souhvězdí Loveckých honících psů, které se dostalo na nebe díky svému pánovi, Akleonovi. Podle starých vyobrazeních na malbách, předmětech a freskách daly molosské dogy základ pro šlechtění současných plemen.
V Římě bojoví psi vystupovali také jako gladiátoři, bojovali s býky, lvy, slony a medvědy. Velké pole působnosti dostali také miniaturní bílí psi, předkové dnešních bišonků. O tyto psy byl velký zájem mezi imperátory a mezi bohatými ženammi, které je upřednostňovaly před svými dětmi. Ve svých vztazích ke psům, jako k miláčkům, nezaostávali ani muži. Z této doby také pochází rčení: Čím více znám lidi, tím více se mi líbí psi. Toto rčení se přisuzuje Juliu Caesarovi. V 1. stol. našeho letopočtu se objevuje první traktát o psech v encyklopedickém díle Marka Terencia Varona "O hospodářství" (De re rustica), kde popisuje různé typy psů, jak si vybrat štěně, jakou zvolit výživu, vše o rozmnožování a způsobech výcviku psů. V Řecku a Římě bylo známo mnoho variant psů, starší psi se datují do 6. - 7. stol. př. n. l. Psovi, který zachránil dřívější Korint byl postaven památník. V Pompejích se našel pod vrstvou popela veliký pes, přikrývající svým tělem dítě. Nápis nad tímto nálezem je: Pes vždy chrání svého pána a je ochotný pro něho i zemřít.
V Číně a Japonsku hráli v dřívějších dobách psi důležitou roli, a to především v náboženství, folkloru a mytologii. Černí psi zde byli považováni za zdroj zlých sil. Našli se písemnosti o výchově psů, staré více než 4 000 let. Starým čínským plemenem je Pekingský palácový psík, Pekinéz. Druhým plemenem, mnohem mladším, je Japonský chin.
V Avestě, knize o hrdinech je celá část věnována plemenům psů i s jejich charakteristikami. Biblický Starý zákon připomíná 30 příběhů se psy a jen 2 z nich nemají negativní smysl. Nenávist dřívějších lidí ke svým nepřátelům - Egypťanům a Římanům, kteří psy využívali k boji, byla přenesena i na zvířata. Pohrdavé chování ke psům s sebou neslo i křesťanství. V Byzancii je všeobecně známá ikona s vyobrazením svatého Kryštofa s hlavou psa - podle legendy Kryštof prosil Boha o psí hlavu, aby neviděl krásu dívek při kázání. V Islámu je pes přezíranou bytostí. V předkolumbovských kulturách Ameriky byla plemena psů velmi atraktivní. Jejich sošky, které byly nalezeny při vykopávkách v Mexiku, svědčí o jejich uctívání. Často byl a je pes u národů Oceánie v jihovýchodni Asii používán ke kulinářským účelům. V Asii žije pes šástečně spolu s lidmi, dostává jídlo ze stolu svého pána, ale nepouští se do domu a nejeví se jako přítel člověka. Nadbytek opuštěných psů ve městech během 20. století vedlo k jejich zdivočení, sjednotili se do smeček a mají tvrdou hierarchii. Žijí často v lesích spolu s vlky.
V křesťanských zemích střední Evropy existují regionální odlišnosti ve vztahu ke psům. Velkou roli tu hraje i náboženství. Oddanost psů je popsána v islandských ságách, např. Sága o Olafu Trigoesenovi) i v legendě o velikém psu krále Artura Kavala. Na kontinentě převládali lovečtí psi, kteří byli odchováváni v mnohých význačných rodinách. Smečky zdivočelých psů čítaly sto i tisíce psů. Pes byl pokládán za vděčného rytíře a přítele člověka. Psi byli ceněni jako nevolníci. Ve Francii ve 12. století je známá příhoda psa, který chránil svého pána před vrahy jako pravý rytíř.
Černým psům, stejně jako kočkám, se příčítalo spojení s ďáblem. Tato legenda byla aktuální ještě v 18. století, kdy v Goethově tragédii Faust vystupuje Mefistofeles v roli černého pudla. V polovině století začíná historie legendárního plemene a záchranáře, psa z kláštera svatého Bernarda v Alpách, bernardýna.
V Rusku dochází ke šlechtění hlavně domácích psů. První vyobrazení loveckého honícího psa se objevuje v Sofijském chrámu v Kyjevě, datujícího se do 11. století. Tito psi měli cenu celé vesnice. Z ruských plemen stojí za to připomenout především chrty, lovecké a honící psy a laiky, často chované v křesťanských hospodářstvích. Našly se také četná svědectví o "medvědích psech", velkých a odvážných, kteří byli vyšlechtěni pro lov mědvědů v 19. století. V ruském folkloru je pes vždycky přítelem hrdinů, kterým zachraňuje život. Slovo "sobaka" přešlo do ruského jazyka z tatarštiny a znamená rváčství, bojovnost, odvážnost, což toto slovo vskutku nastiňuje.
V 17. století se v mnohých evropských zemích rozvíjí chovatelství psů, a to především v Anglii a Německu. Objevují se módní plemena, obzvláště dekorativní. V 17. a 18. století přišli v Evropě a Rusku do módy malí pokojoví psíčci, tj. bišonci, mopsi, lvíčci (Tenerifsý psík). Na počátku 18. století již můžeme hovořit o služebním výcviku psů. Car Petr I. měl v období válek u sebe vždy psa. V 19. století nastává velký nárůst jednotlivých druhů plemen. V Evropě začínají psi pomáhat při ochraně hranic. Začínají také vznikat ochranné spolky zvířat. Jako první se objevuje Královská společnost na ochranu zvířat ve Velké Británii. V průběhu 20. století se psi objevují ve vojenské a policejní službě, na celnicích, doprovází slepé lidi, pomáhají invalidům. Psi se rozšiřují ve městech, mezi střední vrstvou obyvatelstva. Objevuje se snaha ze psa udělat životního přítele.

 

 

Zdomácnělí psi:
Pes byl dříve divoké zvíře, teprve časem se přizpůsobil a nechal se ochočit člověkem, tedy zdomácněl. V minulosti došlo ke sporu, zda všechna různá plemena mají jediného společného předka. Nejpravděpodobnějším se zdá, že předkem je vlk. Mohlo však také dojít ke křížení vlků, šakalů, možná i lišek. Mnoho kynologů uznává jediného předka psa, a to vlka, jako např. Ch. Darwin. Všechna současná plemena psů jsou výsledkem křížení a šlechtění. Rodová příbuznost vlka a psa se ukazuje také v nejrůznějších vědeckých pracích.
Existují 2 pohledy na jedno plemeno canis (Canis familiaris, Canis lupus). Konrád Lorenc zastával teorii o původu různých druhů psů od vlků a šakalů, nezávisle na diametrálních rozdílech mezi jejich charaktery a vlastnostmi. Existuje však možnost třetí teorie, kterou zastával Karl Linne, podle které předek domácího psa je tzv. "prapes", samostatný druh z rodu vlků a šakalů.
Ochočování psů se vztahuje na období neolitu (10 - 15 000 let př. n. l .). Zkoumání původu psů začalo od roku 1862, kdy byly ve Švýcarsku objeveny lebky nevelkých psů z období neolitu. Tento pes se ve speciální literatuře nazývá Canis familiaris palustris. Nálezy těchto psů se nacházely a nacházejí po celém světe, především v Evropě, také u Ladožského jezera a v Egyptě. Tato forma psa, podle nalezených kostí psů z vykopávek, existovala zřejmě po celou dobu kamennou. Nálezy se datují od období římského až do současnosti. Přímými potomky tohoto psa jsou plemena ze severních částí Evropy, např. samojed. Pes od Ladožského jezera je velmi významným artefakterm. Potomci těchto psů jsou teriéři.
V průběhu doby bronzové (4500 - 3000 př. n. l.) se v Evropě vyvíjejí další typy psů. Od velkých rozměrů psů zahraničních (Canis familiaris,inostranzewi), např. od potomků severních a stepních vlků, vznikají evropští a asijští ovčáci. Bronzový pes (Canis familiaris matris optimae) se stal základem rodu kolie. Popelavý pes (Canis familiaris intermedius) dal základ vetšině loveckých psů).

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA